Zhodnotenie tvorby Ondreja IVANA

Autor: akademik, prof., PhDr. Jiří Kotalík, riaditeľ Národnej galérie v Prahe

Pozdrav Ondřeji IVANOVI

Kontinuita profesionálního působení v oblasti umění útváří netoliko podmínky vzájemné spolupráce mezi lidmi příbuzných zájmů, ale upevňuje také vztahy přátelství, které se lety prohlubují. Poprvé jsme se s Ondřejem IVANEM setkali v času po osvobození Československa Sovětskou armádou za studií v Praze: já v oboru dějin umění filosofické fakulty Univerzity Karlovy, on na Akademii výtvarných umění zprvu ve speciálním ateliéru figurální malby u prof. Jána Želibského a záhy ve speciálním ateliéru prof. Bohuslava Slánského, kde se rozhodl stát se restaurátorem — jeden z prvních, který tento evropsky významný znalec svého oboru vychoval české i slovenské kultuře. A bylo tehdy zcela přirozené, že studenti filosofické fakulty měli blízko k začínajícím malířům a sochařům na Akademii výtvarných umění či Vysoké škole umělecko průmyslové.

Po druhé jsme se pak s Ondřejem IVANEM setkali o něco později, když se v Bratislavě začala za rektora prof. Jána Mudrocha budovat Vysoká škola výtvarných umění, současně s výstavbou Slovenské národní galerie, která pod bezprostředním vedením PhDr. Karola Vaculíka začala shromažďovat sbírky starého i nového umění a realizovat první poutavé výstavy. Zde také Ondřej IVAN nalezl první příležitost rozvíjet teoretické zisky studia u prof. Bohuslava Slánského v tvůrčí praxi.

Po třetí jsme se pak setkali, když Ondřej IVAN, po působení ve Východoslovenské galerii v Košicích, přijal pozvání ke spolupráci při budování a aktivitě nové regionální galerie v Liptovském Mikuláši. Pamatuji se dobře na její skromné začátky, kdy pod vedením Vojtěcha Mensatorise s nadšenou podporou umělců v čele s Jankem Alexym a Bedřichem Hoffstädterem — se začala sličná budova z minulého století proměňovat na obrazárnu.

Ondřej IVAN se tehdy energicky zapojil do této náročné a dlouholeté práce; vždyť z Liptova není daleko do Važce, kde se cítí pevnými kořeny doma. A tak se mohl podilet nejenom na konkrétních úkolech každodenní restaurátorské praxe, ale svými bohatými zkušenostmi přispíval k práci na projektech a realizaci nové stavby, jež dnes nese jméno Galéria P. M. Bohúňa. Posléze byl jmenován ředitelem a v této funkci — v duchu dosavadní tradice Galerie P. M. Bohúňa — přičiňuje se o všestrannou aktivitu výstavní. A zde jsme se s Ondrejem Ivanem setkali po čtvrté — ve vztazích rozvíjející se spolupráce mezi galeriemi českými a slovenskými, k níž po léta směrodatně přispívá; a na níž se ráda podílí také Národní galerie v Praze.

Ondřej IVAN je člověkem cele oddaným umění, přitom dbá o jeho všestranné společenské uplatnění. Je restaurátorem, jenž svůj život zasvětil hodnotám minulosti; ale ve volných chvílích rád staví svůj stojan před přírodu v příležitostné tvorbě krajinářské. Dobře zná vývoj i současnost slovenského umění, přitom si uvědomuje jeho dějinné a niterně svazky s českou kulturou, k jejichž osvětlování aktivně napomáhá. Nezná přehrad mezi profesionálním posláním a tvůrčím zaujetím; ve své práci i v životě osvědčuje samozřejmou jednotu odpovědného umělce a úpřimného člověka. Proto také lidé jako on mají podstatný podíl na rozvoji výtvarné kultury Československa.