Spomienky na štúdiá v Prahe

Rozhovory o studiích na Akademii

Akademického malíře Ondreje Ivana jsem navštívil na Slovensku v jeho vilce v Popradu. Velmi rád zavzpomínal na své mládí a studia v Baťově fabrice ve slovenské obci Veľká, osadě Svit, kde vystudoval odbornou chemickou školu. Už tam si šetřil na svá akademická studia, na která nastoupil po válce.

Na Akademii výtvarných umění v Praze byl mezi prvními studenty ze Slovenska. Po studiích se dlouho věnoval restaurátorství v Slovenské národní galerii v Bratislavě a následně ve Východoslovenské galerii v Košicích. Měl velkou zásluhu na zrestaurování řady vzácných uměleckých děl. Mimo jiné později také zakládal Oblastní galerii P. M. Bohúňa v Liptovském Mikuláši, kde byl deset let ředitelem.

Setkal jsem se s velice skromným, vitálním člověkem s otevřeným srdcem. V mnohém mi připomínal tátu. Byl o šest let mladší než Hugo a v době mé návštěvy měl 82 let. Z jeho úchvatných obrazů jsem byl nadšený, takové obrazy mohl vytvořit jen hluboce oddaný a fenomenální malíř. Nadchly mne nejen nádherné krajiny z jeho rodné Spiše, ale také interiéry dřevěnic, které namaloval s velkou láskou. Ve svém velkém ateliéru mne obeznamoval se svou tvorbou a zároveň hovořil, jak to tehdy na studiích chodilo:

„Studoval jsem u profesora Švabinského, potom jsem byl u Otakara Nejedlého a Nechleby. Poslední rok 1950/51 jsem byl u Slánského, protože jsem se chtěl naučit staré techniky. On byl jediný, kdo znal italskou, španělskou a ruskou ikonografickou tvorbu.

Přijímací zkoušky jsem dělal v září 1945. A tam jsem potkal vašeho otce. Přede mnou v roce 1950 končili Tibor Belan, tehdy se ještě jmenoval Weis, Oľga Bartošíková a Viera Krajcová. Když jsem končil studia v roce 1951, ze Slovenska přišla na Akademii Mária Medvecká Altmanová. Velmi jsme se kamarádili.

Já jsem se držel při malování realismu. Nedivím se, že někteří malíři realismus vyměnili za modernu. Když jdu do Tater a vidím krásnou Bielovodskou dolinu, vodopád, hory, vím, že k tomu, abych to namaloval, nestačí jen chuť, musíte to také umět. Realismus je těžký.

Jednou jsme s malířem Jaroslavem Votrubou malovali na Zeleném plese. Byli jsme velcí kamarádi a často jsme spolu malovali. Pak po návratu jsme se potkali s Hugem ve vile Flóra ve Starém Smokovci. Jaroslav mi ho představil. Viděli jsme tam i dva Hugovy obrazy. Spolu jsme také diskutovali o malbě, kompozici a hlavně o technice. Dnes jsou malíři, co malují volnou technikou, a za čtyři roky je malba popraskaná, jako by měla sto let.

Praskliny vznikají, když je špatná technologie malby, obraz je zavěšený na vlhké stěně, anebo na něj svítí slunce. Používal jsem to, co nás ve škole učili - křídové podklady, ne klihové. Dnešní malíři tomu nevěnují pozornost, hledí jen, aby prodali, ale obrazy trpí.

Technika je velmi důležitá, aby ten obraz vydržel co nejdéle. Jelikož jsem podkladům v prodejnách malířských potřeb Dílo nedůvěřoval, sám jsem si je vyráběl. Podklady se musí natírat po vrstvách a nechat dobře proschnout dva až tři týdny.

Na akademická studia často vzpomínám. Nedávno zde byli s kamarády z Brna – malíř Vladimír Vašíček, architekt Mirek Venera a malíř Přemysl Netopil. Studovali v Praze v době jako já. Zavzpomínali jsme si na krásnou dobu do roku 1948. Když pak přišel socialismus a kádrování, tak z Akademie vyhodili mnoho dobrých talentů.

Zavzpomínali jsme na profesora Švabinského a Nechlebu. Oni nám říkali, abychom se při portrétování v první řadě dívali do duše člověka, do očí. Oči jsou první charakteristický znak portrétu. A tak mi vždycky zdůrazňovali: ‚Slováčku, když uděláte oči toho člověka, jak jsou opravdu jeho, tak to bude on. Jenom se klidně dívejte, tak jako rentgen se dívejte na jeho duši, musíte ji srdcem ohmatat, namalovat. Jeho charakter, jeho duši. A to je velice těžké, to je na malování nejtěžší, co může být.‘

Švabinský a Nechleba byli vynikající portrétisti – malovali i Masaryka, Beneše a mnoho významných lidí. Všechny poznatky nám s láskou odevzdávali:

‚Slováčku, musíte se dívat na toho člověka, jako byste byl Kristus, jako kdybyste toho člověka stvořil a znal jeho duši a znal jeho srdce. A vy ho musíte ohmatat, i jeho srdce. Pamatujte si: malování je milování. Když svým zrakem vidíte ty jeho proporce tváře, psychologický, duševní výraz a vy toho člověka nevymilujete srdcem, když do toho člověka nevejdete jako láska, jako srdce k srdci, tak ho nenamalujete nikdy. Malování je milování a tehdy bude obraz dobrý, když bude vymilovaný.‘

Malovat se musí s láskou. Hned vidíte, zda byl obraz dělán s láskou, anebo jen na kšeft.

I další staří profesoři byli zkušení, studovali ještě v Itálii, v Paríži a v Mnichově a zůstali velkými vlastenci: ‚Kluci, jdete domů na vakace (na prázdniny), tak abyste nezapomněli. Malujte svůj rodný kraj, malujte svoje dědovizně (chalupy), vašeho otce a maminku, v jakém chodí kroji, a co vidíte okolo sebe, lidovou kulturu, protože se to ztrácí.‘

Na Akademii jsme ještě v letech 1946 – 1949 mohli vyjet do zahraničí. Projeli jsme Francii a Španělsko. Podruhé jsme vyjeli do Jugoslávie a Itálie. Napotřetí se nám podařilo procestovat Irák, Irán a Egypt. Poslední cesta byla do Ruska, kde jsme navštívili Leningrad, a do Polska. V roce 1950 ale cestování skončilo.

Na cestách, ale i v Praze jsem si otevřel obzory. Přišel jsem jako chlapec z dědiny, kde otec byl gazda. Pracoval jsem u Bati v osadě Svit. A pak jsem to zkusil a přijali mě na Akademii.

Po studiích mi o našem umění vyprávěl profesor Jiří Kotalík, který byl ředitelem Národní galerie v Praze: ‚Ono je to proto takové krásné umění, protože tu byl těžký život a naši lidoví umělci ho měli také těžký. My umělečtí historici vidíme víc, my vidíme ty žaly a utrpení našich mistrů, protože v jejich  obrazech to je. Oni ty žaly a bolesti odevzdávali Bohu tím, že malovali obrazy pro kostely. Proto mají takovou velikou cenu. A ti kšeftaři západní to vědí a oni to skupují. Že je to krásně namalované, že je to vzácné, vydělávají na tom veliké milióny.‘

Umělci dávali do obrazů svoji duši. Potom se to začalo vytrácet. A mizela také stará kultura. Když jsem maloval dřevěnici, přišel jsem znova za týden a ona už nebyla.“

S majstrom Ivanom sa zhováral Aleš Šilberský (2008)

Rozhovory s tátovými spolužáky jsem uskutečnil většinou průběhu roku 2008. Nahrával jsem je na magnetofon a později s přítelkyní Marínou pečlivě přepisoval.